Naučíme se smát po lechtání, nebo je to vrozená reakce?
To je otázka, kterou položil psycholog profesor Clarence Leuba, aby prozkoumal využití svých vlastních dětí jako experimentálních předmětů.
V roce 1933 se rozhodl, že se za přítomnosti svého prvního dítěte nebude smát, lechtat ho.
Proto byl každodenní život v Leubově domě bezproblémový, s výjimkou jednoho zvláštního experimentálního období.
Během této doby zakryl obličej maskou, která skryla jeho syna, aby skryl výraz na jeho tváři.
Dokonce i lechtání bylo experimentálně kontrolováno.
Nejprve lehce lechtal, pak důrazněji.
Nejprve pod podpaží, poté žebra, pak bradu, krk, kolena a chodidla.
Paní Leuba sklouzne
Všechno šlo zřejmě až do konce dubna 1933, kdy jeho žena najednou zapomněla na všechny protokoly.
Po koupání svého syna náhodně provedla krátký boj se smíchem, když skočila na koleno a použila slova „pružná, pružná“!
Byl experiment zničen?
Leuba si nebyl jistý.
Ale po sedmi měsících, s jediným smíchem, byly výsledky.
Jeho syn se šťastně zasmál, když lechtal.
Smích, když lechtal, vypadal jako vrozená reakce.
Leuba však s tím nebyl spokojený a rozhodl se provést stejnou zkoušku na svém dalším dítěti, dívce.
Tentokrát byl použit stejný experimentální postup a tendence „pružné a pružné“ paní Leubové byla zjevně udržována na uzdě sedm měsíců.
Nakonec Leuba dosáhla stejných výsledků – jeho dcera se začala spontánně smát, když lechtala, ačkoli nikdy nebyla ukázána.
Tipy pro lechtání
Ale ne všechny experimentální postupy a tváře ukryté za maskami v domově Leuba, ve skutečnosti se profesor Leuba musel stát lechtajícím odborníkem.
Našel nejlepší způsob, jak přimět děti k smíchu tím, že je lechtal po žebrech a podpažích.
Prvek překvapení byl také důležitý při vytváření maximální reakce na chichotání.
Všiml si, že jeho děti budou ovládat úroveň lechtání držením prstu, ale pak budou vyžadovat více lechtání.
Reference
Leuba, C. (1941) Tickling and laughter: two genetic studies. Journalof Genetic Psychology.